OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V raných devadesátých letech dali světu žánr, který známe pod visačkou „viking metal“ a o pár let později ho dotáhli k dokonalosti epickým klenotem Eld. Podobně jako žánroví souputníci SATYRICON museli zanedlouho řešit otázku, kam dál a podobně jako SATYRICON se obrátili do vod, kde by je ještě nedávno čekal málokdo. Mardraum byl na prvních pár poslechů šokem, zato ale poodhalil skutečnou hloubku hudebních kořenů vikingského orchestru.
Zotročení zůstali věrní svému kraji a své historii, jakkoli se to zdá nesmyslné... ENSLAVED totiž neemigrovali do dalekých končin, nepopřeli své severské dědictví, naopak ho svébytným způsoben rozvíjejí a zobrazují ve zcela nečekaných a vzrušujících konturách. Základem severské DNA je bergenská díra Grieghallen a její nezaměnitelně dusný zvuk. Norský kvartet se mu vůbec nebrání, ba naopak – čile ho využívá ke zdaru věci. Hutné předení basy jakoby se nechalo inspirovat Lemmyho sbíječkou; betonuje pevné spodky, vytvárí dojem třetí kytary na scéně. Což je ostatně dost důležité, neboť z dua zkušených šestistrunných jarlů Bjørnson / Kronheim se na stará kolena stali hračičkové. Tříšť jejich riffů vzdoruje slovnímu popisu; jen když se několikrát svorně zatnou do masa, dá se hovořit o velice slušném heavy metalovém hukotu (valivé party Vision), o testamentu blackových vichrů (hodně syrové party z The Voices), nebo o deathových řezničinkách (Smirr). Jinak se ale dotýkáme morfa – kytary mění podoby, ustupují do pozadí, vazbí, vyrážejí do ostrých kontrů. Dojem roztříštěnosti a neuchopitelnosti jen posiluje nevypočítatelná hra bicmana Dirge Repa, kterému připadá každé konvenční tempo příliš nudné, takže ho rve přeryvy a náhlými zlomy. Stejně jako instrumenty si vede vokální složka – dominuje vydatný skřehot, ovšem pjako obvykle patří značná část i čistému epickému přednes. Ke cti přijde i vokodér a několik překvapivých samplů... Zkrátka poslech Monumension je jedna velká bitva s nevypočitatelnem.
Bitva, kterou stojí za to svést a vyhrát. Bez debaty se totiž jedná o jedno z nejinvenčnějších alb severské (post)blackové školy, které si v ničem nezadá se šokantním Rebel Extravaganza, nebo Grand Declaration Of War (na autory snad nemusím plítvat místem). Vliv psychedelické školy pozdních 70. let naplno ucítíte v neskutečném opusu Hollow Inside, který kombinuje hammondky a zamlžený hlas hostujícího Trygve Mathiesena s řezavými hroty kytar. Výtečně si ENSLAVED vedou i v záseku The Sleep, který snoubí jejich tradiční pohanské zpívánky s raušovým doprovodem jinodimenzionálního orchestru. Vpodstatě každá skladba si schraňuje svoje tajemství, při každém poslechu mě zaujal jiný odstín, jiná pasáž. Krásně s tím korespondují i znepokojivé texty; prazvláštní meditace nad runovou magií (každá píseň symbolizuje jednu runu). Skvělý dojem potvrzuje bonusový vikingský tradicionál Sigmundskvadet, který fantasticky odzpívá Trygve Mathiesen se sborovou podporou ENSLAVED (celek se jmenuje HOV). Zkrocená síla invence, probořené žánrové mantinely a další triumf severské provenience.
Bitva, kterou stojí za to svést a vyhrát. Bez debaty se totiž jedná o jedno z nejinvenčnějších alb severské (post)blackové školy, které si v ničem nezadá se šokantním Rebel Extravaganza, nebo Grand Declaration Of War (na autory snad nemusím plítvat místem).
9 / 10
Dirge Rep
- bicí, efekty
Ivar Bjørnson
- kytara, synth, hammondy, piano, efekty
Paul Kronheim
- kytara, zpěv, efekty
Gruttle Kjellson
- vokál, basa
Trygve Mathiesen
- zpěv
Dennis Reksten
- minimoog, vokodér, synth/FX
Trond Veland
- sbory
1. Convoys To Nothingness
2. The Voices
3. Vision
4. Hollow Inside
5. The Cromlech Gate
6. Enemy I
7. Smirr
8. The Sleep
9. Outro-Self Zero
10. HOV-Sigmundskvadet (bonus)
Heimdal (2023)
Utgard (2020)
E (2017)
In Times (2015)
RIITIIR (2012)
Axioma Ethica Odini (2010)
Vertebrae (2008)
Ruun (2006)
Isa (2004)
Below the Lights (2003)
Monumension (2001)
Mardraum: Beyond the Within (2000)
Blodhemn (1998)
Eld (1997)
Frost (1994)
Vikingligr Veldi (1994)
Hordanes Land (EP) (1993)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Osmose Productions
Stopáž: 59:38
Produkce: PYTTEN + ENSLAVED
Studio: Grieghallen, Bergen (NOR)
Deska, kterou jsem docenil až později.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.